Říká se mu Propadeňák nebo také Propadlý hrad a povídá se o něm, že to byl hrad pána celého zdejšího kraje. Pán to byl bohatý, mocný, ale jak už to tak bývá zlý, krutý a lakomý. Měl jediné dítě - dcerku, která byla na rozdíl od něj laskavá, hodná, vlídná, pomáhala chudým lidem i zvířatům. Její otec se na to pro ni zlobil a kolikrát ji proto zbil, nebo jinak trápil. Jednoho dne, bylo to v zimě, plískanice a vítr zahnaly všechny lidi do jejich obydlí, k teplým pecím a ohništím, se ozvalo tlučení na bránu hradu. Strážný jen nerad vyhlédl ze své světničky - a uviděl starého ohnutého žebráka, klepajícího se zimou, oblečeného do ubohých cárů tenkých hadrů, který namáhavě bušil do dvířek v hradní bráně. Pán už dávno dal rozkazy, že každou žebrotu je třeba hnát od hradu co nejdále, nikoho nešetřit a kdyby byl nějaký žebrák neodbytný, pustit na něj smečku zlých pánových psů, a tak strážný místo aby žebrákovi otevřel, mířil ke psinci. Hradní pán ale žebrákovo tlučení slyšel také a vyšel do průjezdu k bráně. Když uviděl žebráka, zlověstně se zasmál. Poručil strážnému, aby otevřel hradní branku a sám šel pustit psy. "To se potěším, psi už dlouho nežrali, hezky toho špinavce potrhají," těšil se pán zle. Hluk na hradním nádvoří ale přilákal skoro všechny obyvatele hradu. Pacholci, zbrojnoši i děvečky se smáli - těšili se na podívanou, až budou psi trhat starého chudáka. Hluk vylákal i pánovu dcerku - viděla, co se chystá, a vrhla se ke svému otci s prosbou, ať psy nepouští a žebrákovi pomůže. Ale pána popadla hrozná zlost - rozkřikl se na dívku a když se ho snažila zastavit, silou ji od sebe odmrštil. "Jestli je ti nějaký smradlavý žebrák milejší než tvůj vlastní otec, jdi si s ním třeba do pekla, ať už tě tu nevidím," rozkřikl se na ni a ukázal jednomu hrubému pacholkovi, ať ji vyhodí před bránu. Hradní chasa se vším tím náramně bavila, všichni se smáli - když pán vypustil z psince své hladové velké psy a ti se vrhli k bráně a hnali žebráka i pánovu dceru do pole a trhali nejen jejich oblečení, ale způsobovali jim i rány svými tesáky. Zdálo se, že psi žebráka i dívku roztrhají - ale hnali je jen kousek, jen coby kamenem z hradby dohodil. Uprostřed pole se najednou žebrák zastavil, otočil se a vztyčil se nad psy tak, že ti se s kňučením přitiskli k zemi a se zježenými chlupy se pokoušeli odplazit. "Proklínám toto špatné místo, tento hrad plný zloby, hněvu a nenávisti! Ať všechno to utrpení, které jste způsobili nevinným a trpícím, padne na vaše hlavy," pronesl hromovým hlasem žebrák, ze kterého šel nyní strach a hrůza. Zablesklo se, zaburácel hrom, země všude kolem se zachvěla, hrad se zakymácel a propadl se do země, která se nad ním zavřela. Žebrák se sehnul k vystrašené dívce, pohladil ji konejšivě po vlasech a vzal ji jemně za ruku - odešli a už je nikdy nikdo neviděl. Lidé z okolí se dlouho neodvažovali přiblížit k místu, kde se hrad i se všemi svými obyvateli propadl - teprve za mnoho let, když vše již zarostlo trávou, se našli odvážlivci, kteří se tam vydali. Nenašli ale nic - ani kousek kamene, ani zbytek trámu, jen prohlubně tam, kde se dřív tyčily mohutné hradby, věže a paláce hradu. V pozdějších letech se lidé odvažovali stále častěji na Propadeňák, někteří zde i kopali, mysleli si, že mohou najít nějaký poklad - nenašli ale nic, ani památku po hradu. Občas, většinou na Velký pátek o Velikonocích, bylo z místa, kde se hrad propadl, slyšet slabé zvonění - to prý z podzemí zvoní zvonek hradní kaple a volá o pomoc pro zatracené obyvatele hradu. Nikdo ale neví, jak jim pomoci. Občas se našel nějaký ten statečný mládenec, který možná doufal, že udělá dobrý skutek a ztracené duše osvobodí nebo že si přijde k nějakým penězům a najde poklad. Žádný se ale nijak k tajemství Propadeňáku nepřiblížil, až jednou vyrostli v Dobroticích tři silní mládenci - jeden v dobrotském mlýně, druhý v dobrotské kovárně a třetí, ze všech nejchytřejší se narodil dobrotskému ševci - papučáři. Od dětství se kamarádili, chodili spolu na dlouhé výpravy po okolí a když dospěli, tak spolu chodili i za děvčaty - ale raději nakonec spolu skončili v hospodě, než by se od sebe odloučili a vodili se s dívkami po mezích. Mladý švec po večerech sedával doma na hůře, u dobrotského řídícího učitele - rechtora ve škole, nebo u holešovského pana děkana na faře s hltal všechny možné knížky, které se mu podařilo sehnat. Jednou povídá svým kamarádům: "Tak jsem se v takové malé černé knížce, kterou má pan rechtor půjčenou od komtesy ze zámku, dočetl, jak se dostaneme do Propadeňáku. Ale je to nebezpečné a může to skončit špatně. Já se o to pokusím, tož co, pomůžete mi?" Kamarádi samozřejmě nadšeně souhlasili a hned by se k Propadeňáku hnali, kdyby je švec nezchladil, že to teď nejde, že se musí počkat až do Velkého pátku, to je nejkouzelnější den v roce, kdy se poklady všude otvírají. Nedalo se nic dělat, museli to vydržet. Zatím je švec připravoval, že ten výlet do propadlého hradu může být strašidelný, že se po nich mohou sápat různé potvory, ale oni že se nesmějí dát, nesmějí se ničeho leknout, nesmějí utíkat a hlavně nesmějí se s žádným obyvatelem podsvětí dávat do řeči a ohlížet se. Další že se uvidí. Na Velký pátek, když v holešovském kostele četli pašije, stáli už mládenci v druhém příkopu Propadlého hradu, švec držel v jedné ruce zapálenou svíčku a v druhé tu černou knížečku, ze které předčítal jakési nesrozumitelné zaříkání. Chvíli se nic nedělo - ale najednou se zatáhlo doposud modré nebe černými mraky, zvedl se ostrý, studený vítr, ozval se slabý rachot a v kopci před nimi se otevřel jakýsi černý vchod. Chlapci se na sebe podívali, kývli hlavami a jeden za druhým vešli dovnitř. Zem se za nimi ihned zavřela. Octli se v obrovském sklepení plném pavučin, ztrouchnivělých trámů, kusů zdí. Sklepení bylo slabě ozářeno žlutým světlem, které vycházelo z kádí na jeho druhém konci. Mládenci tedy šli k nim - ale tu se jim za zády začaly ozývat strašné skřeky, vytí smeček psů, dusot přízračných kopyt, lidské výkřiky, chřestění řetězů, tlučení do bubnů. Proti nim se hnali kostliví vojáci, černí jezdci a všelijaké jiné potvory. Chlapci si ale nic z příšer nedělali - statečně se drali dopředu, až se dostali na konec sklepení. Zde byly tři velké kádě. V jedné z nich byly stříbrné peníze a seděl na nich velký černý kocour, v druhé byly zlaté klenoty a na nich seděl obrovský černý pes s ohnivýma očima a jazykem, ze kterého kapala krev. V třetí, poslední kádi, byly hromady drahého kamení a vedle ní stál obrovský rytíř v černém brnění s vytaseným mečem. Mládenci nejprve přišli k první kádi. Mlynářský synek vytáhl z kapsy velký koláč s povidly a hodil ho pekelnému zvířeti - kocour se na koláč vrhl a každý mládenec si nerušeně nabral hrst stříbrných peněz. U druhé kádě hodil mlynářský černému psovi velký slaný rohlík - a pes se do něj taky pustil, zatímco každý mládenec si z kádě vzal jeden zlatý pohár. Nakonec přišli ke třetí kádi. Černý rytíř ale hrozivě postoupil dopředu a napřáhl proti mládencům velký ostrý meč, ze kterého šlehaly plameny. Mlynář už u sebe neměl žádnou další svačinu a začal bezradně ustupovat. Rytíř pozvedl meč - ale mladý kovář to nevydržel - byl ze svého řemesla zvyklý na železo i na oheň, rytíř ho rozzlobil. Odstrčil mlynáře a zakřičel: "Co to vevádíš, ty plechová nádhero, nerépé do nás, nebo tě pleščím, až ti te hrnce polétajó." A protože černý rytíř pořád mečem po mládencích dotíral, rozpřáhl se doširoka a tak silně sevřenou pěstí rytíře bouchl, až ten zavrávoral a upustil meč. A to se už na něj vrhli i ostatní mládenci a vypláceli ho co proto. Rytíř sebou strašlivou silou házel, řval a oháněl se po nich, ale tři silné nebojácné chlapíky nepřemohl. Najednou se jeho brnění sesunulo na zem a rozpadlo se, rytíř sám zmizel, sklepením se rozlilo krásné bílé světlo a ozval se hlas: "Děkuji vám, chlapci, vysvobodili jste z prokletí mne i všechny ostatní obyvatele tohoto hradu. Stovky let jsme pykali za naše hříchy, za naši zlobu a zlé činy, až jste se našli vy, kteří jste se hrůzy v Propadeňáku nelekli a pořádně jste mi nabili - tak jak mi měli nabít moji rodiče, když viděli, jak jsem byl zlý." Ve sklepení se zvedl vítr, světlo zhaslo - mládenci tak tak stačili sáhnout si do kádě pro hrstku drahokamů - a už bylo slyšet praskání, jak se strop sklepení sesouval a padal. Před nimi se otevřela světlá skvrna - rozběhli se k ní a vyběhli na čerstvý vzduch, pod jarní oblohu těsně předtím, než se země za nimi znovu a navždy zavřela. Když se vraceli do Dobrotic, byly jim divné různé změny ve vsi - až jim známí prozradili, že byli v podzemí celý rok a že si všichni mysleli, že se živí už nevrátí. Mládenci si užívali získaných peněz - ale zase moc si jich ve sklepení nepobrali, a tak jim vystačily na opravu jejich chalup a na hezkou svatbu - usadili se, vzali si nejhezčí děvčata ze vsi, ale přátelili se spolu až do smrti. Jestli opravdu byli rok ve sklepeních Propadeňáku, nebo jestli si to vše jen vymysleli a prostě na rok odešli tajně do světa na zkušenou a vysloužili si tam nějaké peníze, to se nikdo nikdy nedozvěděl. V šedesátých letech začali amatérští archeologové z Holešova v místě Propadeňáku skutečně kopat - vykopávky vedlo holešovské muzeum. A našli, co čekali - zbytky vyhořelé tvrze, která byla postavena z větší části ze dřeva, kachle z kamen, střepy z keramiky, železné předměty - hřebíky, zbytky zbraní, vše co se na takové venkovské tvrzi nejčastěji vyskytovalo. Nálezy byly datovány dle předpokladů do první poloviny 15. století - a tak snad bylo tajemství Propadlého hradu konečně vyřešeno.
Čerpáno z novin: HOLEŠOVSKO z 16.října 2008 • ročník XIV - Karel Bartošek: Pověsti a legendy Holešova
Video z cyklu Pověsti z Holešova
Pověsti z Holešova 4. díl v podání knihovnice Hany Zaoralové
Odkaz na Seriál:
https://youtube.com/playlist?list=PLYNRRYdL3iWn6Dl6lvlPuGx4dFDFu06I2
Původní odkaz na Tento díl: